Dávno, pradávno, když
ještě nebylo nic, nebesa ani zem, slunce ani měsíc a jasné hvězdy, když ještě
nebyly hory ani lidé, rozprostírala se všude jenom nesmírná prázdnota a
uprostřed té prázdnoty plulo ohromné vejce. Za nějaký čas narodil se v tom
vejci člověk jménem Pchan Ku. A Pchan Ku prožil v podivném příbytku osmnáct
tisíc předlouhých a úmorných let.
Až jednoho dne se
ohromné vejce s hrůzným rachotem roztrhlo na dvě poloviny a první člověk mohl
konečně svobodně vyjít z nenáviděného zajetí. Jen si pomyslete, osmnáct tisíc
let, celých osmnáct tisíc let byl uvězněn! Vyšel Pchan Ku, narovnal svá mohutná
ramena, protáhl si ztuhlé kosti a bylo mu dobře. Tak se tedy vejce rozpadlo na
dvě poloviny. Vrchní byla prosvitná, lehká, tenoučká a pomalu se vznášela do
výše. Ale nestoupala jen tak, jak se jí snad zachtělo, stoupala každý den o
stejný kus, o jeden jediný čang. A tak se zvedala výš a výš a vznikla z ní
modrojasná obloha. Dolní polovina vejce byla pevná, tvrdá a silná a každý den
sílila ještě o jeden čang. A to byla země.
Pchan Ku se radoval
ze svobody, vykračoval si po pevné a tvrdé zemi sem a tam, tam a sem a sám také
rostl každý den přesně o jeden čang. Tak rostl nových osmnáct tisíc let a za tu
dobu se z něho stal obr.
Když dosáhl věku
třiceti sedmi tisíc let, zemřel. A po smrti proměnila se jeho hlava ve vysoké
skály a hory, rozeklané kopce a žírné doliny. Jeho veselé zářivé oči se změnily
v slunce a měsíc. Z pravého jiskrnějšího, vzniklo slunce, z levého měsíc. Horká
krev,která tolik tisíciletí proudila v jeho mohutném těle, se proměnila ve
vodu. A po zemi se rozlily bystřiny a široké řeky, čirá jezera a modravá moře.
Z jeho dlouhých hustých vlasů vyrostly háje a stinné lesy, zelená šťavnatá
tráva a květy, spousta květů, pestrých a voňavých. Jeho dech to jsou vichry,
které vanou nad horami, řekami a lesy.
A tak prý byl stvořen
svět.
Žádné komentáře:
Okomentovat