Jak si lidé
vyprávějí, je prý na nebeské báni malá hvězda a té hvězdě se říká Nebeský Pes.
Je to hvězda zlá a tuze závistivá. Závidí měsíci jeho jasné a třpytivé světlo.
To proto, že sama svítí slabě, slaboučce. Nemůže prý měsíc vystát, zář měsíce
ji tak dráždí, že si jednou usmyslela, že ho sežere.
Ale na nebi je také
Stará Hvězda. Ta má měsíc z duše ráda, jeho osud nedává jí celé noci spát.
Rozhodla se měsíc chránit. Mnoho, mnoho nocí oka nezamhouřila, až jednou
přemohl ji přece spánek. Byla tuze unavená - byla stará.
Nebeský Pes si
vyčíhal vhodnou chvíli, zahalil se do obláčků, přikradl se, připlížil se k
měsíci a spolkl ho.
Lidé na zemi se
lekli: Kde je měsíc? Kam se poděl? Co se mohlo stát? Včera ještě svítil na zem,
lil na ni své lesklé stříbro a dnes je ten tam? Poděšení lidé chtěli zas měsíc
přivolat zpátky, bili na veliké bubny, tloukli do velikých gongů a tropili
takový hluk, že vzbudili Starou Hvězdu.
Stará Hvězda
vyskočila, náramně se rozhněvala, utkala se s Nebeským Psem, dala mu tak na
pamětnou, že zas měsíc vyplivl. Vyplivl ho, otřepal se, ale pokoje si nedal a
za pár dní znovu hrozil, že ho zase sežere.
A svou hrozbu dodnes
plní. Pozoruje Starou Hvězdu, nespouští z ní zlostné oko, a jen si maličko
zdřímne, už je skokem u měsíce, už ho polyká.
Lidé na zemi však
nespí, hned si jeho kousku všimnou, bijí na veliké bubny, tlukou do velikých
gongů, až probudí Starou Hvězdu a ta měsíc vysvobodí.
Žádné komentáře:
Okomentovat